Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
LANDSCAPES jsou jednou z kapel, u kterých lituji, že mi utekli na posledním Fluff festu. Mladá hardcorová naděje z ostrovního království, jež nezapře podzemní punk/HC kořeny a lásku ke kytarové melodice, přichází po tři roky starém EP s novým materiálem. Materiálem o něco klidnějším, dospělejším a hlavně mnohem lépe zvukově opracovanějším.
Prim v současné tvorbě hrají kombinace řvaného vokálu a jemných melodických brnkaček, které tu a tam zahustí nějaká riffovačka nebo kytarová stěna. Sílu LANDSCAPES shledávám hlavně v čerstvě objevených postrockovějších tématech, jež dokáží velmi dobře rozvíjet, aniž bych měl pocit, že se člověk ocitl v nějakém žánrovém klišé. Současně ale nelze říci, že by LANDCAPES touto deskou nějak výrazně posunuli hranice nebo objevovali nové dosud skryté dimenze žánru. Na „Life Gone Wrong“ se profilují jako talentovaná kapela velmi dobře zabydlená na poli emotivním hardcoru.
Vyloženě akustické instrumentální náladovky typu „Forgiveness“ skvěle provzdušňují album a ukazují velmi citlivou tvář kapely. Pokud tuto esenci dokáží LANDSCAPES integrovat krom inter a meziher i do agresivnějších skladeb, poskočí pro mě tihle Britové z Dodge City opět o úroveň výš.
Aktuální matroš je příjemným novodobým melodickým hardcorem osazeným ve středních tempech schopným uvěřitelně přenášet pocitové pnutí. Rozhodně se již teď těším na další vývoj.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.